Na hocz, jsem před dvěma roky narazila úplnou náhodou. Jako velká fanynka HP jsem si řekla, proč to nezkusit? Šla jsem tedy do toho. Po delším dumání vznikla Eliz, a já pádila udělat školku. Zvládla jsem ji na poprvé a začala objevovat Londýn. Pamatuji si, jak každý v té době prohlašoval do jaké koleje by chtěl. No, mě to bylo jedno. Na zařazování jsem bohužel nebyla přítomna, ale když jsem se potom dozvěděla, že je Eliz v Nebelvíru, byla jsem z toho svým způsobem nadšená a zklamaná zároveň. První ročník v Nebelvíru mi nic nedal. Lidé, s kterými jsem hrála v Londýně, byli buď v jiných kolejích a nebo na hry neměli čas. Hocz mi po čase stráveném samotou, snad jen s doprovodem úkolů začalo lézt na nervy a nebavilo mě. Odešla jsem.
Ovšem okolo Vánoc mi mé svědomí nedalo a já se Merlin ví, po jak dlouhé době opět přihlásila. Řekla jsem si, že tomu přece jen dám ještě jednu šanci. Po Vánocích, někdy v lednu nebo v únoru roku 2012 jsem si nechala dát podmínečný zápis na druhý ročník a začala od začátku.
Už sem od hocz neodešla. Nebelvír mi totiž poskytl útočiště. Mohla jsem se sem schovat kdykoliv sem potřebovala. Kdykoliv jsem prostě potřebovala vypnout z reality, šla jsem hrát do spolky, vždycky tam někdo byl. Díky tomu, že mám tak vlezlé svědomí jsem poznala spoustu lvíčat i v reálném životě. Díky Nebelvíru jsem se naučila nevzdávat se. Díky Nebelvíru jsem našla spoustu přátel a co víc, dokonce i nejlepšího kamaráda. A hlavně jsem částečně našla sama sebe.