Když jsem stvořila svou postavu, byla jsem pevně rozhodnutá, jaká bude a jak se bude chovat k nástrahám života. Byla hrdá a bojovná jako lev, ale otevřená jako kniha, upovídaná, někdy působící jako ta, co spolkla všechnu moudrost světa. Já i Jula jsme si přály jít do Havraspáru. Už v Londýně Jule několik perfektních lidí, jako jsou Deilen, či Jean vysvětlovali, že do jaké koleje půjde, není natolik důležité. S Moudrým kloboukem na hlavě přišel šok. Pro mne i postavu. Moje postava a Nebelvír? Mezi kouzelníky se z ní stala urážlivá, zpátečnická a nafoukaná dívka. Nebelvír ale její velké srdce přetvořil během několik měsíců. Naučila se žít s druhými a pro druhé. Celou dobu si myslela, že se Moudrý klobouk zmýlil, ale nyní už ví, že nikoliv.
Já jako hráčka jsem zprvu toužila po Zmijozelu a pak jsme já i Jula chtěly do Havraspáru. A tak i když jsem uvažovala o tom, jestli jsem do postavy nedala větší část sebe, mi nešlo do hlavy, jak to, že Nebelvír? Neměla jsem žádné sebevědomí a myslela si, že ani tak velké srdce. Asi jsem se mýlila. Až dnes to možná dost dobře chápu, proč i já jako hráčka bych šla právě do této koleje. Učitelé a profesoři, spolužáci a kamarádi neměnili jen Julu, ale mne. Nemocného člověka, zrazeného a ztraceného ve svém vlastním světě. Naučili mne si vážit daru života, dali mi druhý domov, podporu, zázemí a důvod k radosti. Dali mi hrozně moc. Pocit, že mne někdo má rád, takovou jaká jsem.To nemohl být omyl…Drusila a Alen byly ty nejlepší profesorky jak pro mou postavu, tak pro mne samotnou, jako hráčky a vším tím, čím jsem si musela projít a že toho bylo hodně- nemocnice, léky a terapie, procházely se mnou. A měly pochopení. I jako všichni ostatní v koleji. Daly mi naději. Nebelvírská kolej mi dala naději. A víc než to. Měla jsem už sice kolem sebe spousty přátel, ale nikdo z nich mne nepřetvořil tolik, jako členství Nebelvírské koleje. Vždycky, když píšu, dávám do toho až příliš emocí, ale tentokrát to jde všechno ze srdce.
Nikdy nebudu litovat rozhodnutí přihlásit se na HOCZ a toho, že mne zařadili do této koleje. Ani má postava ne. A ukamenujte mne za to, ale navždycky budu vděčná všem těm lidem a budu ochotná se za ně bít, překvapivě, jako lev.
Dnes procházím mezi lidmi, co mne znali jako tu ztracenou dívku. Mnoha z nich mne nepoznala, mnoha z nich ten zázrak nechápala. Ale já už nebyla ztracená a to byl důvod radosti. Já někam patřila. A i když to pro mne ze začátku byla jen hra, teď jsem za to všechno tolik vděčná. Když tohle píšu a snažím se tolik pocitů a vděčnosti narvat do pěti set slov, i když jindy u článku by to nebyl problém,vůbec nevím, jak si s tím poradit. Asi celý tenhle článeček bude vypadat dost podivně. Ale myslím, že jsem nějak zmateně vyjádřila to, co jsem chtěla a děkuji za tu příležitost. A děkuji za možnost být jedním z Vás. Děkuji za všechno.
Jula Vanima-navždy lvíče.