NONRPG

Bylo to zvláštní, byla to láska, která trvala dvanáct let, bylo to dětství. Byl to zrod mojí fantazie, byl to začátek mého psaní. Bylo to všechno a bylo to nic. A přece to v srdci zůstalo. Harry Potter. Tolik let věrně po jeho boku jsem kráčela, získávala ty nejdražší přátele i ty, kteí z života vyprchali, ale přesto si ve mně získali místo. Jsou to bezmála čtyři roky, co jsem se o hocz dověděla a založila si svojí vůbec první postavu. Ani si nepamatuju, jestli pro mě kolej byla důležitá od úplného počátku, ale asi ano… Žila jsem svůj sen v momentě, co se Samuel dostal do Nebelvíru a já mu tím tak zapečetila život na dalších sedm let právě pod ochranná křídla červených. Tolik lidí, osudů, strasti i zábavy, tolik zkušeností a tolik pomoci. Je toho hodně. Sama jsem k té koleji přirostla, ale myslím, že mnohem důležitější je, jak to vidí sám Samuel.

RPG

Tolik let uběhlo za tu dobu, skoro osm, až bych se sám divil, že je to tak dávno, co jsem seděl na té stoličce a nechával klobouk rozhodnout o svém osudu po dalších sedm let. Možná náhoda, možná pravé srdce lva. Možná něco víc, možná nic. Hned první večer a průser na sebe nenechal dlouho čekat. Pamatuju si, že jsem koleji hodně body ubíral a byť byly chvíle, kdy jsem mu přilepšil, měl jsem v tom místě vždycky druhý domov. Ten domov, kam se nikdy nechcete vracet, ale zároveň vás to nutí neodcházet… Jestli mi rozumíte. Prošel se mnou mnoha změnami, mnoha zlými i dobrými a vždycky jsem tam našel pochopení. Někdy víc, někdy míň, to záleželo… A jako když se mračna stahují nad krásnou letní přírodou a přichází bouře, přišel takový zlom i ve mně… Zachvátila mě tma a ticho, prázdnota a chuť zemřít s momentem, co moje tělo zachvátilo prokletí, ale i přes ten fakt, se ke mně neotočili nebelvírští zády, alespoň většina. A největší pomoc tehdy přišla právě od kolejní ředitelky Drusily Addams. Nechápal jsem, jak se to stalo, zprvu jsem jako pubertální floutek ani nechápal důvod proč… Proč za mnou přišla a pomohla mi. Ale pak mi to došlo. Měla nás jako rodinu. Jako někoho, kdo je na světě důležitý, za koho je třeba se bít, za koho je důvod se bít, v kom najít sílu a jak pomoci slabinám. Stála u nás, i když nebyla viděna, jako tichý přízrak táhnoucí se ve stínech… Jako mlčenlivá podpora, jako něžná dlaň poskytující náruč ve chvílích, kdy byla potřeba. Všechny nás milovala stejně horoucně. Uvědomil jsem si za ty roky po boku téhle koleje, jak důležité je, že nejste sám. I když nevidíte nikoho po boku, i když necítite teplo jiného člověka. Je tady, v našich srdcích, kam se hluboko zavrtá a neodejde. Našel sem si tam toho nejlepšího přítele, zažil ty nejhorší i nejkrásnější časy. Těžko se to popisuje a vysvětluje… Jen jedno jediné slovo se na to hodí jako nikdy nic… Rodina.
Karmínovou cestou vyšlapanou v bitvevním poli, jdu dál i když to bolí. Karmínovou cestou života plujeme, nenávidíme, překonáváme a milujeme. Karmínovou cestou se zlatem v hrudi, oheň rodí se v nás, budí, nestudí… Karmínovou cestou ze hřbitova… budu do domova navždy opakovat. Stíny odvahy plují temnotou společně s trýznivou samotou. Mnoho dal, mnoho vzal. Mnohé ukázal, mnohé ukradl, mnohé naučil… Ale tlukot toho srdce zůstane u všech jednotný, jako když se melodie nese ránem sychravým, navždy v duši lvem chrabrým.